Chráněné druhy Blanenska v minulosti

   Zdokumentovat výskyt živočišných druhů, které v současnosti považujeme za vzácné a ohrožené je, co se týká předešlých staletí, úkol ne zrovna snadný. Samozřejmě něco jako ochrana přírody v minulosti neexistovalo, na vše bylo nahlíženo jako na potencionální přírodní zdroj a co tyto nároky nesplňovalo, nebo se dalo považovat za potravní konkurenci, bylo nutné eliminovat. To platí především o predátorech. Vnímání predátorů jako hrozby a konkurence se sice podepsalo na jejich dramatickém snížení stavů až vyhubení, ale na druhou stranu stálo i za záznam v historických dokumentech. 

Savci

   Situaci těchto druhů ve středověku popisuje mimo jiné J. Pilňáček v Pamětech města Blanska a okolních hradů: "Skalní sluje poskytovaly útulek medvědům a v odlehlejších lesních místech skrývaly se smečky vlků." Další zmínka o medvědech je z období 1436-1459: "Z četných dravců uvádíme vlky, medvědy a divoké kočky. Doma zde též býval říční orel" (pravděpodobně se jednalo o orlovce říčního).Další zmínka o medvědech již v této knize není, zřejmě k jejich vyhubení došlo už ve středověku. Oproti tomu je vlk obecný, stojící na pomyslném vrcholu mezi konkurujícími predátory, zmiňován v tomto díle nejčastěji.

   Další zmínka je ze 16. století, kdy měly smečky vlků přicházet v zimních obdobích až do osad. O století později, konkrétně v roce 1654, se stále uvádí hojný výskyt vlka, dokonce i kočky divoké a rysa ostrovida. Pozořické panství, k němuž patřily lesy kolem Nového Hradu, uvedeného roku vyplácelo svým myslivcům za ulovení vlka, kance nebo rysa po jednom zlatém, za lišku a kočku divokou po třiceti groších. Na hojný počet šelem měla koncem 17. století vliv třicetiletá válka, dramatický úbytek obyvatel a opuštěné vesnice. To vše bylo z lidského pohledu jistě tragické, ale pro divokou přírodu se jednalo o příznivé období.

   Zajímavá je historka z našeho okolí z roku 1684, kdy se v Černé hoře zotavoval polský rytíř Zikmund Laski z následků zranění z legendární bitvy s Turky u Vídně. Při výpravě na vlka, který "zle mezi zvěří a lidmi řádil", přišel nešťastnou náhodou 8. května o život. Pověrám nakloněný lid si příběh upravil tak, že polský rytíř se pravidelně proměňoval ve vlka a toho dne byl svými druhy zastřelen. Rytíř Laski se totiž měl údajně účastnit vraždy krakovského biskupa a za trest se měl každý rok v den vraždy proměňovat ve vlka.

   Rozšíření palných zbraní a následný rozvoj průmyslu v regionu situaci změnil. Stále větší spotřeba palivového dřeva pro okolní hutě vedla až téměř k odlesnění některých oblastí. Zatímco koncem 17. století jsou vlci v okolí početní, uvádí se hlavně v okolí Nových Dvorů v místě zvané "hltánek", koncem 18. století již začínají ubývat. Poslední zmínka o vlcích se v uvedené knize týká let 1702-1754, kdy bylo blanenské panství ve vlastnictví Arnošta Julia z Gelhornu: "Též vlků bývalo v těchto dobách dosti. Později objevovali se řídčeji, ačkoli ještě r. 1816 zastřelena zde silná vlčice." Pravděpodobně šlo o posledního zastřeleného vlka v našem regionu, což by odpovídalo situaci v širším okolí. Poslední vlci na Vysočině byl zastřeleni roku 1830 v katastru obce Vojtěchov a v roce 1861 nedaleko Jinošova. Pro zajímavost lze uvést, že vzdálenost z Vojtěchova do blanenských lesů činí cca 80 km. Tuto vzdálenost je vlčí smečka schopna urazit za jeden den.

   Na výskyt vlků v krajině upomínají místní názvy lesních tratí, například Vlčí hrdlo u Němčic, Vlčí skála za Sloupem, Vlčenec u Křtin, Vlčí žlíbek u Senetářova a další. Častý je také název Vlčí jámy (Drnovice, Jedovnice). Ten souvisí s nařízením Přemysla Otakara ll. z roku 1268 ohledně zakládání pastí na vlky ve formě jam s návnadou husy či selete u každé vsi. Tato praktika měla však i své úskalí, byla nebezpečná i lidem. Rčení "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá" má souvislost právě s takovou formou lovu.

   Dalším v dnešní době chráněným druhem zmiňovaným v literatuře je bobr evropský. V polovině 15. století se měla v údolí řeky Svitavy zdržovat "stáda bobrů." V roce 1865 byly dva bobři zastřeleni za cihelnou v Černé Hoře.

Ptáci

   Zástupci avifauny jsou v literatuře také často zmiňováni, a to především opět predátoři coby konkurence člověku. V okolí Blanska bylo od středověku několik rybníků a haltýřů (objektů pro uchování živých ryb), což lákalo mnohé druhy specializované na lov ryb. "Také tu bývalo (r. 1701) dosti říčních orlů a jestřábů a jak dne 27. listopadu 1701 píše rájecký úředník svému pánovi Kristianovi z Rogendorfu, zastřelili ráječtí zvlášť mocného dravého ptáka, kterému se říkalo česky pochop a německy Fischdieb aneb Fischadler a který nemálo rybníkům škodil tím, že chytal kapry až dva funty těžké a jako blesk se s nimi vznesl." Otázkou zůstává, co to vlastně ráječtí zastřelili. O motáka pochopa se zcela jistě nejednalo, v úvahu připadá orel mořský nebo orlovec říční.

   Dále se v naší oblasti objevovaly i vzácnější druhy jako orel skalní (ulovený roku 1881 u Blanska, 1885 u Dolní Lhoty a 1886 u Doubravice), sup bělohlavý (roku 1879 tři kusy zastřelené u Blanska), orel krátkoprstý (roku 1882 u Černé Hory). Sice jsou tyto druhy uvedeny jako v té době již vzácné, ale častý výskyt orla skalního a supa bělohlavého svědčí o víc jak náhodném průletu. Je velkou škodou, že v případě sokola stěhovavého je jeho výskyt písemně zaznamenám poprvé až v roce 1919, a to v Moravském krasu.

   Co se týče druhů, kteří nepatří mezi dravce, pochází z konce 19. století zmínka o zastřelení "zorava" u Doubravice. Jednalo se o zastaralé označení pro jeřába popelavého. Z dalších druhů je v literatuře uváděn zedníček skalní a skalník zpěvný pod archaickými jmény šoupálek zední a drozd skalní vyskytující se na skalách u Vilémovic a Ostrova. Dále je zmiňován lejsek malý u Sloupu, kolonie kavek a rorýsů na stěnách Macochy, vzácně tamtéž výr velký. Z vodních ptáků byla na jedovnických rybnících zaznamenána potápka roháč, roku 1884 u Rájce morčák velký a roku 1893 u Černé Hory polák kaholka. 

Současnost

   Je s podivem, že současný návrat některých zde uvedených druhů budí stále kontroverzní reakce a zášť. Vždyť přece situace se od dob středověku podstatně změnila, již nejsme existenčně závislí na svých políčkách, stádech či rybnících. Navíc role predátorů coby garantů ekologické stability je již všeobecně známa. Současné problémy s přemnoženou nejen černou zvěří jasně ukazují na neschopnost člověka nahradit přirozené predátory. Je tu také morální aspekt. Člověk nemá právo rozhodnout, který druh ponecháme a který vyhubíme.

René Bedan

Literatura:

S. Grym - Dva poslední vlci z Vysočiny, Živa 3/2010

J. Pilňáček - Paměti města Blanska a okolních hradů, Alcor 2005

J. Pilňáček - Paměti městyse Černé Hory, Garn 2010

J. Knies - Vlastivěda Moravská, Blánský okres, Brno 1902

D. Tuma - Památky západních Čech ll, Historická zařízení pro lov vlků, str. 30-36, 2012

E. Černý - Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 1992

V. Čapek - O sokolech na Moravě. Stráž myslivosti 2: 76, 91-92, 1924